Příběhy z Konohy

 Zhluboka jsem se nadechla, položila si hlavu na lavici a nechala si přes bledý obličej spadat k ramenům dlouhé rudé prameny vlasů, abych zakryla před Tsunade slzy, které se mi draly z očí. Hlasy plné nesouhlasu pomalu konečně ustaly, ale já hlavu nezdvihla. Nechtěla jsem vidět Jouniny z Konohy, kteří se shromáždili, aby protestovali proti Tsunadinu rozhodnutí.

„Lady Tsunade, přeci tu dívku nemůžete nechat naživu!“ Ozval se znovu nějaký hlas. Patřil muži, který ostatní Jouniny nejspíše zastupoval. „Její matka patřila k Akatsuki a otec…“ „Dost!“ Zarazila ho Tsunade ostře. „Před ní ne!“ Zpozorněla jsem. Proč nesmím vědět, kdo byl můj otec? „A navíc, už o tomto případu nechci slyšet ani slovo. Nezavraždím sedmileté dítě kvůli minulosti, za kterou nemůže!“ Překvapeně jsem na plavovlasou ženu pohlédla. Ona mě bránila? Mě, dceru jedněch z největších nepřátel Konohy? Proč to dělala? „Tož vše, můžete jít.“ Jounini se uklonili a zmizeli, jako mizí postavy v husté mlze.

Zdvihla jsem hlavu. „Co teď se mnou bude?“ Zeptala jsem se a po tvářích mi stekla další slza. Tsunade přistoupila až ke stolu, u kterého jsem seděla a uvolnila mi svázané ruce za zády. „Jen se neboj, Tamiko, nikdo v téhle vesnici ti neublíží. Postarám se o tebe.“ Řekla a zářivě se usmála.

Den se vlekl jako každý jiný a já ho sledovala zavřená ve svém pokoji u okna. Celé hodiny jsem pozorovala šťastné děti se svými rodinami hrající si na hřišti a přemýšlela o otci. Často jsem se na něj vyptávala, ale nikdo mi nic neřekl. Bylo to přísné nařízení od Tsunade – Hokage Listové. Dávalo mi to naději, že možná ještě žije. A jestli ano, proč si pro mě nepřišel? Ví vůbec, že existuji? Tak či tak, pokud není mrtví, najdu ho! I kdyby byl nepřítelem Konohy, Akatsuki nebo cokoli jiného, chtěla jsem ho alespoň jednou jedinkrát spatřit a vědět, že nejsem na světě sama. Že mám kromě Tsunade ještě někoho, komu na mě trochu záleží, tedy alespoň by mělo. Každou noc se mi vracela vzpomínka, o které jsem ani nevěděla, jestli je pravdivá, nebo jsem si ji jen vymyslela. V tom snu jsem byla ještě malinké dítě v náručí rudovlasí ženy v plášti Akatsuki. Na tváři mé matky se třpytilo několik slz, které nestihla zadržet. Byly to slzy strachu o mě. Strachu tak obrovského, že ji vedl k tomu, aby mne opustila a sama se vydala do spáru Konohy. Doufala, že když se dobrovolně nechá zabít, ušetří její malé dítě, které plakalo zabalené v dece na nehybném tělu. Z povzdálí jsem sledovala, jak mě Jouninové odnáší do vesnice, kde jsem trávila až do sedmi let všechen svůj čas v domu s malou zahradou obehnanou vysokou zdí a jednou chůvou, která se o mě starala.